Na tohle ráno nejsem připravená. Ale ani trochu.
Obvykle se na pondělky a rána těším, beru je jako nový start. Ale ne dneska. Dneska bych potřebovala ignorovat, že jsem už dva týdny nevstávala v 5 ráno, dokonce místy ani v 6 ráno. A poslední čtyři dny jsem z postele vstala jenom občas.
Dneska bych ráda světlu přikázala zaspat. A času. Jenže mě čeká doučování, které jsem slíbila. A protože má jít student zítra na jazykovou zkoušku, tak není vůbec moudré uvažovat o odřeknutí. Neodřeknu, já tyhle věci nedělám, jenom výjimečně.
Akorát jsem šíleně unavená. Do morku kostí. V noci jsem brečela, myslela na všechno, co kdy řekl. No jo. Jak se díval. Ach jo.
Ne, dnešní ráno je opravdu nechutně stereotypně pondělní.
Žádné komentáře:
Okomentovat