Kočka přes cestu

Sluneční paprsky mě lechtají na tváři. Po pěti dnech dobrovolné izolace jsem opustila svých pár metrů a pozvolna natahuju krok do svého obvyklého tempa. Mrtvolná únava mě ještě neopustila, ale nemůžu se zavřít a přestat existovat, i když přesně to bych teď moc ráda udělala. 

Jasně, že přemýšlím nad tím, jak moc jiné to bylo rok zpátky. Protože před rokem to bylo ukrutně jiný. Vídeň se zdála tím nejpřátelštějším městem na světě, do kterého jsem se prakticky okamžitě zamilovala a přala si zůstat. Aspoň napořád. Netušila jsem, co všechno mě ještě čeká, lítala po širokých ulicích plných turistů a když jsem náhodou zaslechla češtinu, utíkala jsem co nejrychleji pryč. Nejlepší kamarádka v tom byla se mnou, toulaly jsme se a ona mi ukazovala svá oblíbená místa. Tak trochu jsme chtěly psát disertaci a dost nechtěly, plánovaly si, kam všude se podíváme. A měly neurčitý plán o Vánocích v zahraničí, no rozhodně jsme chtěly z Vídně někam letět.

Bylo to geniální. A ono to zase geniální bude. Až vyřeším problémy s chybějícími výplatami. To jediné mi teď dost kazí život, protože je to celkem stres. Budí mě strach, že můj sen skončí ještě o něco dřív, než začal. To se pak kárám, že jsem dostala spoustu měsíců v tomhle nádherným městě navíc. A jedno setkání s Tebou navíc. Jenže já chci víc, mnohem mnohem víc. Třeba se ani nikdy nevrátit a zůstat žít za hranicemi rodné země. Protože proč ne.

Chtěla bych, abys na mě koukal zas tak jako o Vánocích. Kdy ses nedočkavě rozeběhl a obejmul mě. A tos mě viděl podruhý v životě. Nervózní jsme pořád, viď? Oba se klepem, jdem zbytečně rychle, mluvíme páté přes deváté. Přála bych si tolik věcí. Ach jo, šílenej archanděli, vrať mi moje srdce. Nechceš ho, asi. Co já vím. 

Sluneční paprsky lechtaly na nose a přes cestu přeběhla kočka. Bude líp, rozhodla jsem se. Kočka je univerzální dobré znamení, tečka. Bude líp. Musí.