Schleich di, du Oaschloch

Někdy dojdou veškerá slova a člověk jen bezradně stojí a neví, co říct. Někdy zbyde jen šok. A po něm obrovské prázdno a bolest. Mé milované město, oni ti ublížili.

Včera tu bylo krásně, neuvěřitelně nádherný listopadový den. Nečekáte úplně, že v listopadu bude venku kolem 15°C a že budete městem procházet v tričku. A vypadalo to, že všichni máme stejný plán. Od půlnovi totiž začíná v Rakousku lockdown, večerka od 20 do 6, restaurace a kavárny zavřené, muzea, galerie taky. A tak jsem pobíhala od jednoho muzea ke druhému, snažila se vidět oblíbené obrazy, díla, sochy. Vyfotit, vrýt do paměti a nasát veškerou krásu, která bude minimálně do konce listopadu skrytá. Abychom snížili počty nakažených. Aby to zas bylo lepší a nedošlo k přetížení zdravotnictví (Rakousko má denně pod 5 tisíc nových případů). 
Domů jsem se dokopala před šestou, uchozená, ale šťastná. S jasným plánem - zavolám si s našima a pojedu ještě do centra. V Česku by mě to nenapadlo ani omylem, jít ven v noci. Bála bych se. Zahraničí mě zkazilo a já se bát přestala. Po skypu s našima jsem ale nikam nevyrazila, zapomněla jsem se totiž na chatu s kamarády. A pak mi napsal Ital. Ať okamžitě vypadnu z centra, pokud tam jsem. Že se střílí. Nechápavě jsem na zprávu koukala. On je totiž v Itálii... co se sakra děje?

O 20 minut později už se objevovaly titulky v novinách... ve Vídni se střílelo...

Nechci znít zbytečně dramaticky nebo pateticky. Asi budu, sakra. Vídeň se mi stala domovem, místem, kde se cítím dobře, sama sebou a kde se mi hezky žije. Včera jsem ještě necítila nic, jen stres, jestli jsou všichni v pořádku. Psala jsem zprávy, čekala nervózně na odpovědi, ale nebyla zdrcená, spíš... jsem to nedokázala pochopit.
...usnula jsem ve 4 ráno a to už jsem začala brečet. Po probuzení to nebylo o moc lepší, slzy, pročítání titulků, zpráv, projev kancléře, prezidena, tři dny smutku a minuta ticha. Internet zaplavily zprávy z děsivého večera. O tom, jak si všichni pomáhají či pomoc nabízejí. O tom, že terorismus nemá náboženství. O dvou muslimech, kteří nezaváhali a okamžitě se vydali pomáhat policii. A taky o typickém projevu vídeňské nátury. 
Na internetu je video, kde můžete sledovat útočníky, není to hezké. A pak jasně uslyšíte mužský hlas "schleich di, du oaschloch!" Neboli "na*er si, ty č*ráku!" Aby toho nebylo málo, jiný muž shodil na teroristy z okna vázu a získal tím potřebné sekundy pro policii. 

Vídeň, která je obvykle zamračená a nakrknutá, uzavřená sama do sebe. Vídeň, která je teď naplněná vlnou solidarity a lásky. Vídeň, moje milovaná Vídeň, za kterou teď roním slzy.