Lockdown 2.0

Pátek třináctého většinou přecházím s úsměvem a nedočkavostí, co se vyvrbí. Ten minulý pátek byl ale v roce 2020 a jak všichni víme, letos je možné opravdu všechno. Přesto jsem do onoho dne vhupla s optimismem, že to všechno bude fajn.

První známky nepříjemného dne přinesla zpráva od šéfa, že stále nemá konkrétní info o tom, kdy nám dá chybějící výplaty, ač tady nutno podotknout, že to po takové době začíná zavánět spíše tradicí. Bohužel, následoval mail z jedné firmy, kam jsem posílala životopis a jaksi neobsahoval onu vytouženou formulku. Pravdou je, že už se z toho nehroutím tolik jako v létě. Přece jenom, když čtete jedno odmítnutí za druhým, přestanete to vnímat jako tragédii.

Spokojeně jsem si vyrazila do města, užívala si příjemné počasí a fakt, že snad po týdnu vylezlo sluníčko. Když jsem večer dorazila domů, zjistila jsem, že na instagramu visí dost děsivá zpráva - Rakousko se řítí do druhého lockdownu. A tentokrát to nebude žádná light verze, jakou jsme měli v předchozích týdnech ala večerka 20:00-6:00. Hezky jako na jaře. Udělalo se mi zle. Hodně zle. Žaludek se nepěkně stáhnul při té představě, ruce se rozklepaly a já začala brečet a panikařit. V hlavě mi bežela zoufalá litanie "panebožepanebože-nenene-ne-druhej-lockdown-prosím-ne"...

Nejděsivější na celé situaci bylo, že oficiální vyjádření mělo přijít až v sobotu, jenže tisk se samozřejmě dostal ke zdrojům blízkým vládě atd. Aneb pojďme se týrat o den dřív, než je to vůbec nutné. 

Když pak v sobotu večer vystoupil kancléř Sebastian Kurz spolu s ministry, potvrdil moje - a asi nejen moje - nejhorší obavy. Jarní lockdown je zpátky. Vycházet jen v nejnutnějších případech (nákupy, lékař, práce, péče a pomoc, procházky). Home office, pokud je to jen možné. Žádné setkávání, resp. pouze s osobou blízkou (v tomhle bodě se rozchází kancléř s ministerstvem a prezidentem, každá instance osobu blízkou a jejich počet vidí jinak, aneb i za hranicemi ČR je bordel). 
Zhluboka jsem dýchala, snažila se nebrečet, nehroutit se. No jo, stejně jsem brečela a psala panické zprávy kamarádce, prosila o častý skype, zoom...

...protože ač jsem si z jarního lockdownu ve výsledu udělala srandu a sepsala několikero vtipných bodů, jak jsem se tím vším prokousala, pravdou je, že mi samota jako extrovertovi nesvědčí. Pravdou je, že mi chybí lidský kontakt, obejmutí. A vědomí, že to nebude lepší... nepomohlo. Taky nepomohl fakt, že má vše trvat do cca 6. prosince včetně. V následujícím týdnu mám narozeniny, bude mi 30, yay. Vím, že je to hloupý, ale jsem slavící typ, těším se na každé narozky jako blázen, počítám dny. Ne kvůli dárkům, proboha, ale protože je příležitost něco oslavit. V létě, v březnu, jsem spřádala plány o tom, jak je oslavím ve velkém stylu, že přijedou moji drazí a nejdražší. Minulý týden jsem pronesla, že jen nechci být sama a že asi napíšu jistému Britovi, aby si na mě ten den udělal čas, že to pro mě bude moc znamenat (samozřejmě vynechat, že mám narozeniny, proboha). A teď se rozplývá i tohle.

Naši mě dojali. Maminka řekla, že i kdyby se to podělalo a na Vánoce jsem nepřijela (byla jsem doma na 4 dny na začítku října, předtím na 2 dny na konci července a pak v lednu, na 4 dny. Jo, letos nic moc no...), že na tom nezáleží, že ona bude stromeček zdobit klidně v březnu! A že v tom březnu ty Vánoce budou se vším všudy, včetně cukroví. Tak jsem to taky obrečela.

Dneska máme první den lockdownu a já moc doufám, že to všechno opravdu skončí 6. prosince, že se situace zlepší a že v příštím roce přijde účinná vakcína.