Lockdown 2.0

Pátek třináctého většinou přecházím s úsměvem a nedočkavostí, co se vyvrbí. Ten minulý pátek byl ale v roce 2020 a jak všichni víme, letos je možné opravdu všechno. Přesto jsem do onoho dne vhupla s optimismem, že to všechno bude fajn.

Schleich di, du Oaschloch

Někdy dojdou veškerá slova a člověk jen bezradně stojí a neví, co říct. Někdy zbyde jen šok. A po něm obrovské prázdno a bolest. Mé milované město, oni ti ublížili.

Kočka přes cestu

Sluneční paprsky mě lechtají na tváři. Po pěti dnech dobrovolné izolace jsem opustila svých pár metrů a pozvolna natahuju krok do svého obvyklého tempa. Mrtvolná únava mě ještě neopustila, ale nemůžu se zavřít a přestat existovat, i když přesně to bych teď moc ráda udělala. 

Ráno, jdi pryč

Na tohle ráno nejsem připravená. Ale ani trochu. 

Obvykle se na pondělky a rána těším, beru je jako nový start. Ale ne dneska. Dneska bych potřebovala ignorovat, že jsem už dva týdny nevstávala v 5 ráno, dokonce místy ani v 6 ráno. A poslední čtyři dny jsem z postele vstala jenom občas. 

Dneska bych ráda světlu přikázala zaspat. A času. Jenže mě čeká doučování, které jsem slíbila. A protože má jít student zítra na jazykovou zkoušku, tak není vůbec moudré uvažovat o odřeknutí. Neodřeknu, já tyhle věci nedělám, jenom výjimečně. 

Akorát jsem šíleně unavená. Do morku kostí. V noci jsem brečela, myslela na všechno, co kdy řekl. No jo. Jak se díval. Ach jo. 

Ne, dnešní ráno je opravdu nechutně stereotypně pondělní.